Asi nemá smysl abych tady uváděl jakousi úvodní a zkrácenou historii kapely, o které si v době Googlu a Wikipedie může každý najít vše. Pokud bych měl ale někde začít, v osmdesátých letech plných metaláků byli THE CULT řazeni jak do nové vlny a post-punku, stejně jako ke gothic rocku a hardrockové klasice. Slyšel jsem i názory o heavy metalové, či dokonce glam rockové kapele, ale to si nejspíš tehdejší trendaři nedokázali poradit s kapelou, která zrovna nevalila s proudem image dobové scény a těžko zařaditelné kapely prostě nebyly v módě. Myslím, že pouhé a nic neříkající slovo „Rock“ je právě pro THE CULT zásadnější než pro kohokoli jiného. A abych to tedy upřesnil THE CULT = RRRROCK!!!

Poprvé jsem viděl THE CULT začátkem devadesátých let jako předskokany METALLICY na jejím monstrózním koncertě v Brně. Jakýsi frajerský šaman v klobouku a s havraními vlasy se mě snažil na pódiu přesvědčit o čem je opravdová muzika, ale mě bylo sakra šestnáct let a čekal jsem na thrashový hobling a dva kopáky. Od té doby se změnila spousta věcí. Hudební trh se převrátil několikrát naruby a THE CULT se stali mojí srdcovkou. V Arše jsem nemohl chybět.

Vždycky je pro diváka příjemné vidět legendu na malém pódiu a jistě je pro legendu vždycky méně příjemné vrátit se z velkých pódií do klubů. Tento neblahý osud postihl spoustu hvězd, i když řekněme si na rovinu, THE CULT nikdy nebyli kapelou, která by v Čechách měla u pokladny větší zástup, než je fronta na vanilkovou zmrzlinu. Druhá příjemná věc na mě čekala v podobě absence předkapely, kterou je obvykle nutno přetrpět. S devátou hodinou sál jednoduše pohasl, aby mohlo zaznít úvodní intro a legenda nastoupila jako by se před chvílí vrátila z hospody. Na pódiu se objevilo cosi otylého nijak nesouvisejícího s tím, co pro mě frontman kapely Ian Astbury vždycky představoval. Smířit se s faktem že člověku nebude stále 20, 30 a bohužel ani 40, pro mě byla otázka pár vteřin, když zazněl úvodní riff skladby "Lil´Devil". Po té začala kapela sázet bez širších prostojů jednu klasiku za druhou. Kytarista Billy Duffy si po třetí písni vyměnil svého Gibsona za krásnou bílou „lubovku“ a všeobecně se vědělo, že zazní něco z alba „Love“. Díky jeho charakteristickému soundu a feelingu považuji toto dílko za jedno z nejlepších vůbec. Mix gotiky, psychedelic rocku s mystickou tématikou a především hotové písně jako celek. THE MISSION, ALIEN SEX FIELD, VIRGIN PRUNES, SIOUXIE AND THE BANSHEES, ti všichni fungovali jakožto alternativní představitelé gothic rocku poloviny osmdesátých let, ale THE CULT měli hity, protože skládali písničky. Až jeden z nich – „Rain“ konečně trochu rozehřál a zahýbal pražským publikem. Vzhledem k věkovému průměru snad nikdo nepředpokládal, že se příchozí osazenstvo změní na dav tajtrlíků fanatizujících při každém gestu, ale bylo příjemné vidět, že obecenstvo reaguje.

Zvuk v sále postupem času dosáhl určité dokonalosti a Duffyho kytarové riffy byly jedním z tahounů celého koncertu. Astbury veškeré dlouhé koncovky raději hned usekl a ještě si frázoval, jak chtěl, takže občas měl člověk pocit, že si text do písně, kterou dobře zná, musí najít sám. Nehledě na to, že jeho údajná inspirace Jimem Morrisonem dosáhla pravděpodobně vrcholu. Každé gesto, slovo, fráze i držení mikrofonu mě přesvědčovalo o tom, jestli na pódiu nestojí skutečný Jim Morrison. Naštěstí Ian Astbury není žádný hloupý karikaturista a jeho chování a image vyplynulo celkem přirozeně z vývoje jeho osobnosti. Bylo fajn, že se nás kapela nesnažila přesvědčit o kvalitách novějšího materiálu a zněly hlavně osvědčené klasiky „Sweet Soul Sister“, „The Phoenix“, „Spiritwalker“, „Edie (Ciao Baby)“ apod. Famózní „Firewoman“ mě nakonec utvrdila v názoru, že ty skladby jsou sami o sobě tak dobré, že patří na velká pódia. Potom co mi uřízli hlavu hitovkou „Rise“ z re-unionového alba „Beyond Good And Evil“, mě přejel buldozer v podobě „Wild Flower“ a byl konec. Jako přídavek jsem čekal „Love Removal Machine“ a profláklou „She Sells Sanctuary“ a taky jsem je dostal. Dostal jsem vlastně všechno, co jsem chtěl. Výtečný koncert!